switch lang switch to English
přihlašování na listopadový výlet
do Amazonie zahájeno
více informací...
Globální meditace, možnost
zapojit se při nejbližším úplňku
Čtv 28.června 2018 06:54 UTC
více informací...
Úryvek z knihy Ayahuasca, rituály, lektvary a umělecké zpracování vizí z Amazonie
kniha o ayahuasce

Krátké zamyšlení nad vizemi.

Na vize je obvykle nahlíženo jako na vysoce individuální záležitost. Stalo se pravidlem, že jim není přisuzována žádná objektivní hodnota a tak se k nim obyčejně stavíme skepticky. Možná jsou známé vize Hildegardy z Bingenu a dalších mystiků, přesto jsou však dlouhodobě zamítány ve světských i církevních oblastech jako exhaltované blouznění. Vzkaz spolkového kancléře v sedmdesátých letech Helmuta Schmidta tehdejší veřejnosti, že „Každý, kdo má vize, by si měl zajít k lékaři,“ vyjadřuje naprosto přesně, jak všeobecně přistupujeme k vizím.

Navzdory této skutečnosti jsou v určitých oblastech vize kupodivu značně oblíbeným fenoménem – zvláště v ekonomii, politice a reklamě. Bývalý německý spolkový president Roman Herzog to formuloval takto: „Vize jsou katalyzátory strategií – to je odlišuje od utopie.“ Dokonce i reklama na luxusní vozy značky Mercedes se snaží podprahově oslovit emocionální potřeby svých potenciálních klientů sloganem: „Buď realista, který zůstává snílkem.“

„Pouze vizionář je opravdovým realistou.“ Federico Fellini
Reinterpretace témat, která jsou tradičně odsouvána na okraj zájmu, resuscitace vizí jako katalizátorů ekonomických, politických či marketingových strategií je jistě zajímavá, ale to nestačí. Je potřeba mluvit o kulturou přenášených zkušenostech všeobecně, neméně pak o poselstvích ze změněných stavů vědomí, které jsou kontinuálně a nadmíru jasně zažívány během ayahuaskových obřadů zejména amazonskými domorodci, ale dnes už i obyvateli vyspělých západních zemí.

Od prvních rozhovorů se zkušenými ayahuasqueros mi bylo vždy zdůrazňováno, že ayahuasca není droga ale medicína. „Návykové látky přináší okamžitý účinek ve smyslu jakéhosi uspokojení, ale později přijde zúčtování, zaplatíte bolestí hlavy, kocovinou, závislostí – návykovostí… Tradiční medicína nepřináší žádné okamžité uspokojení – můžete z ní být případně potěšeni, ale zde se platí dopředu. Ayahuasca je takovou medicínou.“ (Sting)

Pod vlivem entheogenů jsou neustále oživovány stále ignorované otázky, což většinou není bráno jako zdravý podnět, ale označováno za 'úlet' (zvláště média tak s oblibou a opakovaně činí): Je zkušenost se změněným stavem vědomí reálná věc, nebo je to jen individuální přelud? Mají „vnitřní obrazy“ význam napříč všemi kulturami, jsou i společensky významné? Mohou z nich jedinci odvodit funkční strategie pro každodenní život? Nebo ještě jinak řečeno: Jak jsou relevantní v každodenním životě? Je na místě postupně objasňovat nedorozumění plynoucí z oblíbených frází jako „Jsi snad díky drogám kreativnější?“, nebo „Je to jen útěk z reality,“ jak se často nakládá s citací z 'Umělých rájů' od Charlese Baudelairea.

Těm, kdo se statečně snaží mapovat vnitřní světy a nezkušeným předávat své vydedukované zkušenosti, je namísto ocenění uštědřována nedůvěra a skeptické posměšky. Přílišnou důvěřivostí sami sebe staví do role přírodovědce-dobrodruha, který izolovanému Starému světu podává zprávu o australském ptakopyskovi nebo o jihoamerickém kolibříkovi. Vědecká komunita ještě neví nic o vejcorodém, chlupatém savci s 'ptačím nosem' a jedovatými ostruhami na zadních nohách – stejně tak se ještě nesetkala s drobounkým skvostně zbarveným tvorem, který se pohybem křídel více podobá na hmyz než na zástupce ptactva. Dnes už všichni víme, že tato zvířata skutečně existují, a tak nás poučení a víra v nevyhnutelnost pokroku může odlišit od nevědomých ignorantů.

reallexikon

Zatím vztah společnosti k tomu, co se vymyká našemu poznání, zůstává nezměněn. V mediální oblasti často zprávy z vnitřních dimenzí nesou titulek jako „cesta do pekla“ atp.
Evidentně jakékoli zveřejnění poznatků ohledně „topografie nevědomí“ podléhá i dnes stejným pravidlům jako za časů conquisty při dobývání Nového Světa v šestnáctém století. Objektivita, které se opakovaně dovolávali vědci a novináři, se ukázala být více problematickou, než se předpokládalo, zejména když se vedle západního myšlení měl co nejvěrněji prezentovat i světonázor domorodců.

Jde tu spíše o snahu proniknout na nejprimárnějších a nejzásadnějších tajemství lidské duše a živé přírody s připuštěním, že toho nelze dosáhnout pouze za pomoci intelektu. Za hranicí oblasti našeho myšlení leží mnohem větší a bohatší říše, než si představujeme. Šamanovo nadání spočívá v tom, že dokáže cestovat do těchto světů příležitostí i nástrah a vlastním výcvikem se dostává ke schopnosti vypořádávat se s nebezpečím. (Lissner)

Prohlášení španělských misionářů a stejně tak i současných novinářů jsou nahlížena ve zcela jiném světle po ‚ayahuaskové‘ zkušenosti a případné reinterpretaci domorodců. S jejich prostředky (odvar z liány ayahuasca, šňupací prášek yopo obsahující dimethyltriptamin) se jako by uspí intelekt, aby se odhalila pravdivá esence – podstata reality. Každodenní povrchní způsob vnímání se stahuje a uvolňuje cestu hlubokému vnímání a porozumění. Domorodci nás ujišťují, že při účinku potkávají spirity, bohy a bohyně rostlin.

Křesťanské koncepty o ďáblech jsou naprosto cizí pro pohanské kultury, kterým vděčíme za složité recepty a tradiční způsoby obřadního užívání ayahuasky. S tímto tématem přímo souvisí příslušný odborný zápis v Reallexikon für Antike und Christentum: „Koncept přírodních spiritů – sil se prostě převedl na koncept ďábla, protože přírodní spiritové – síly byly nepředvídatelné a nebezpečné.“ (Klauser)

Etnologové při svých výzkumech často narážejí na bariéry křesťanských hodnot. Když v roce 1901 výzkumník sibiřského šamanizmu Waldemar Bogoras povinně žádal baptistického pastora o svolení k účasti na šamanské seanci Ituitů na ostrově St. Lawrence v rámci svého terénního výzkumu, dostal toto povolení s výhradou, že nedopustí žádné ďábelské nemravnosti domorodců. (citováno v Halifaxu 1982)

Shamans through time

Podobně do etnologických textů o šamanizmu hrubě zasáhli psychiatři, když příspěvek autora Fray Pedro de Aguado komentovali slovy: „případy zhoubných hloupostí považovaných za skutečná zjevení nepřisuzujeme činnosti ďábla, ale spíše neurotickým a psychotickým poruchám šamanů.“ Uznávaný francouzský psychiatr Georges Devereux v roce 1956 píše: „Není žádná omluva a rozumný důvod, proč šamany nepovažovat za psychicky nemocné, nebo dokonce za psychotiky.“ (cituje Narby a Huxley, 2001)

Dnes už by nikdo nerozporoval, že živočichové jako ptakopysk a jihoamerický kolibřík skutečně existují. Naopak by byl vystaven posměchu ten, kdo by ještě stále o jejich existenci pochyboval. Při podávání srovnatelně ohromujících zpráv o zkušenostech z vnitřních světů však tak daleko nejsme a narážíme na zcela společensky přijatelné skeptické pohrdání. Můžeme si v dvacátém prvním století, v době globální provázanosti, stále dovolit tuto ignoranci tradic miliónů lidí z tak zvaného třetího světa, které byly sdíleny po staletí (nebo spíše po tisíciletí), a které značně ovlivňují západní cestovatele nějakých šest set let? Odkud historicky pramení tento hluboce zakořeněný skepticizmus?

Pár následujících poznámek je nabízeno v zájmu většího porozumění mezi odlišnými kulturami. Skeptický a negativní přístup k vizím má v západním světě dlouhou tradici. Přinejmenším ho lze spojit s tou podobou křesťanství, které se formovalo pod Římsko-katolickou církví od konce čtvrtého století n.l. jako politický nástroj úzce spojený se světskou mocí. Konverze od polyteismu (uctívání mnoha bohů) k monoteismu (uctívání jediného boha, který vedle sebe nestrpí žádné jiné) zásadně u lidí změnila původní pohanské postoje k přírodě. Monoteismus zakázal veškeré kultovní či rituální uctívání přírodních sil, rostlin, zvířat a vyžadoval místo toho vyznávání jediného boha, který „stvořil všechny věci.“

Vyznávání jiných bohů bylo nejen zapovězeno, ale dokonce stíháno jako uctívání ďábla. Vize byly prohlášeny za klamavé a mysl matoucí. Nadřazenost víry v jediného skutečného boha a jeho nároky na svrchovanou moc byly absolutní, i nad tím, co ukazuje pozorování přírody a běžná empirická zkušenost.

Reformátor Kalvín ostře kritizoval umělce, že svými nepatřičnými a ostudnými fantaziemi uráží Boží majestát. Nedůvěru ve vize a uctívání přírody převzalo i osvícenství a moderní věda.

Pozitivistický jazyk přírodních věd nemá slova na zachycení a vyjádření šamanské zkušenosti, zcela opomíjí celou mytologickou oblast, aby si sám nepodřezal svojí neomylnost. Jeho přirozeností je ignorovat spirituální dimenze a prohlašovat je za irelevantní. (Storl 2005)

Není tedy divu, že ayahuasková léčba těla i ducha se stále střetává s hlubokým cynismem, stejně jako věrohodnost vnitřních obrazů vnímaných při užití ayahuasky – psychoaktivního lektvaru z pralesních rostlin, kterým domorodci uctivě říkají „plantas maestras“ - učitelské rostliny.

Jsou to stále následky výhradní platnosti monoteistické ideologie, nedůvěry a nepřátelství ke všemu, co potenciálně ohrožuje její autoritu, a toto vědecký svět převzal. Vědecký pohled na svět se zásadně liší od hledisek domorodců, kteří nejenom že nevnucují nikomu svoje bohy, ale dokonce uznávají jiné léčebné metody za platné a účinné.

The yage letters

Když si účastníci ayahuaskového sezení navzájem přejí „una buena pinta“ - pěkné obrázky, není tím myšlena povrchní zábava, pestrobarevné zážitky z pralesního lunaparku, ale přání k smysluplnému zážitku a vhledům – aby zkušenost byla pravdivá a reflexivní.

Jedno upozornění dopředu: ayahuasca nemusí vždy poskytnout uživateli krásné obrázky a trojrozměrné vize. Spíše naopak. Častěji se tato pralesní medicína k uživateli vyjadřuje emocionálním způsobem bez jakýchkoli vizí. Někteří mohou vnímat abstrakty, geometrické tunely, diamantové vzory, exploze barev, DMT-vize. Podle hrubého odhadu zkušených šamanů – ayahuasqueros tak 60% účastníků vyhodnocuje účinek pralesní medicíny jako čistě emocionální, 20% popisuje geometrické tvary a zbylých 20% zažívá pestrobarevné vize.

Účinek DMT na člověka je v zásadě určen dvěma faktory: 1) individuální biochemické procesy, ve kterých hraje hlavní roli monoamidoxidáza (MAO); 2) psychický stav. Strach z možné ztráty kontroly může potlačit účinek na hodně dlouhou dobu. Západní autoři nepopsali svoje zkušenosti s yagé pouze jako proudy barev, víření obrazů, záplavy vizí, ale také jako vhledy do podstaty a smyslu bytí, jako odhalování dalších rovin a zdrojů existence. Allen Ginsberg ve svém dopise z Pucallpy z roku 1960 líčí svojí ayahuaskovou vizi tímto způsobem:

… po hodině… jsem začal vnímat jakési „superbytí“, nebo něco v tom smyslu, přibližovalo se ke mně jako velká vlhká vagína, ve které jsem na chvíli spočinul – jediné, k čemu to dokážu připodobnit, je, jako bych přes obrovskou nosní dírku božího nosu nahlížel do mysterií - černá díra obklopená stvořeními – zejména barevnými hady – vše naprosto reálné. (Burroughs, Ginsberg 2006)

Korespondence mezi dvěma členy literárního hnutí „beatová generace“, Williamem S. Burroughsem (1914-1997) a Allenem Ginsbergem (1926-1997), vešla do dějin literatury pod názvem The Yagé Letters – Dopisy o Yagé. Měli podstatný vliv na způsob vyjadřování o podobných zážitcích a díky jejich popisům se na mystickou liánu zaměřilo mnoho dobrodruhů. Pravděpodobně ovlivnili také slavného hudebníka Gordona Summera (lépe známého jako Sting), který hned na začátku své autobiografie s názvem „Broken Music“ detailně popisuje svojí ayahuaskovou zkušenost zprostředkovanou jistou brazilskou organizací: „Ten pocit sounáležitosti byl nesmírný. Bylo to jako plout v radostném, živém, nekonečném oceánu pocitů… “ (Sting 2003).

Další příslušná literatura opakovaně dokládá úžasně realistické vize plné jaguárů, světélkujících hadů, nadpozemských a rostlinných duchů, třpytivě křišťálových paláců:

Moje vědomí se najednou stalo součástí celé džungle… absorboval jsem prales do sebe, já jsem byl prales. Proplul jsem náhle do nové dimenze vnímání. Vznášel jsem se. Cestoval jsem za mýma zavřenýma očima… viděl jsem tisíce hadů, jak opouští mé tělo. (Sombrun 2005)

kniha od Alice Walker

Kognitivního psychologa Benny Shanona z Hebrejské Univerzity v Jeruzalémě dovedla k vědeckému bádání právě překvapivá četnost zmíněných motivů, které nejeví žádné známky závislosti na kulturním prostředí a jeho paradigmatech či schématech. Do výzkumu zahrnul 150 lidí z Latinské Ameriky a západních průmyslových zemí a zajímal se o obsahy jejich ayahuaskových vizí. Ve výzkumném vzorku měl muže a ženy z různých sociálních prostředí, venkovských i městských. Počty absolvovaných sezení se u nich pohybovaly od jedné do čtyřiceti i více. V dodatku analyzoval další antropologické zprávy a malby od umělců vyjadřujících svoje ayahuaskové vize. Ukázalo se, že nejčastěji ayahuaskové vize obsahují přírodní motivy:

Vize hadů, kočkovitých šelem a ptáků jsou ty nejhojnější a to i u respondentů z ryze městského prostředí, kteří personálně ani kulturně nemají nic společného s Amazonií. (Shanon 2000)

Vize bohatě zdobených paláců lze také počítat k častým motivům uváděným všemi zkoumanými skupinami. To nás bude dále zajímat při srovnávání kulturně specifických odlišností a univerzálně platných obsahů. Shanon se domnívá, že nezávislost obsahu ayahuaskových vizí na schématech a specifikách kulturních prostředí, ze kterých pocházeli jednotliví respondenti, poukazuje na univerzalitu transpersonálních obsahů v lidském podvědomí. Následná hloubková analýza odhaluje podobnost obsahů ayahuaskových vizí s jungovskými archetypy. (Shanon 2002) Nápoj z pralesní liány se svými DMT-přísadami evidentně zpřístupňuje univerzální soubor pralesních „předobrazů“ i městským lidem, kteří nikdy v Amazonské džungli nežili.

Nicméně literatura nevykresluje pouze prokazatelně původní osobní zážitky, ale také zkušenosti tzv. „z doslechu.“ Mocný vliv takových zpráv z druhé ruky se mocně otiskl do románu ‚Now is the time to open your heart‘ z roku 2004 od Alice Walker. Hlavní protagonistka v něm má na své duchovní cestě několik ayahuaskových sezení s dalšími Američany. Jejich průvodce váhá, jak je připravit na vize gigantických, propletených a pářících se hadů. Podobný scénář související s užitím ayahuasky se objevuje i později:

Všichni mi říkali, že nejspíš uvidím draky, ale byli to obrovští hadi – pár zamotaný do sebe… Toto lidská existence zažívá po celé věky. Babička Yagé je medicínou „úvodů a závěrů“… proto se „hadí dědeček“ vždy objeví. (Walker 2004)

To jasně odpovídá i výzkumům švýcarsko-kanadského etnologa Jeremy Narbyho (navazuje na myšlenky bratrů Terence a Dennise McKenna, publikované v roce 1975 v knize „Neviditelná krajina“). Narby ve své knize „Kosmický had“ porovnává šroubovici DNA se svou mimořádně jasnou vizí vzájemně propletených hadů. Domorodá etnika Amazonie obvykle interpretují tento motiv jako spojení mezi dvěma složkami hořkého lektvaru, botanicky odpovídajícím harmalinovým alkaloidům z liány Banisteriopsis caapi a molekulám DMT z listů keře Psychotria viridis (chacruna). Není to až taková náhoda, že Alice Walker zmiňuje tento motiv. Jako afroamerická autorka (nositelka Pulitzerovy ceny za román „The Color Purple“) ve svém poděkování vysloveně zmiňuje Narbyho, jako člověka, který svou antropologickou studií propůjčil světu důležité vhledy.

Kosmický had

U Jeremy Narbyho ještě chvíli zůstaneme. Na jeho případu – úloze, kterou řešil v terénu, se dokonale ukazuje totální selhání vědecké objektivizace. Na začátku svého výzkumu u peruánského kmene Asháninka v roce 1985 se jako antropolog ptal sám sebe, jestli opravdu při rozhovorech s indiány dobře rozumí jejich vysvětlením, že ayahuasquero zprostředkovává poznání a ayahuasca je něco jako „pralesní televize“: „Můžeš sledovat obrazy a učit se.“ (Narby 1999)

Z pochopitelných důvodů se obával, že kdyby jako vědec vzdělávaný na západě zkoumal domorodé halucinogeny příliš subjektivně, přivedlo by to jeho vědecká studia nevyhnutelně do problémů: „Pro výzkum, který jsem v roce 1985 vedl, byl svět ayahuasqueros velkou šedou zónou a pro celou antropologii něco jako tabu.“ Na druhou stranu byl ale antropologický přístup v konfliktu s metodami botanického přístupu. Navíc shromážděné narace jednoznačně deklarovaly, že pokud chce porozumět „objektu svého zájmu“, musí ayahuasku vypít. Od domorodců dostal tuto nabídku: Pokud jim vysvětlí, co je potřeba k tomu, aby mohli začít prodávat svoje rostlinné produkty, oni ho na oplátku zasvětí do svého vědění skrze ayahuaskovou zkušenost. Nakonec etnolog překonal svoje zábrany a pustil se do nepředvídatelného dobrodružství sebeuvědomění a sebepoznávání s „hořkým odvarem“:

Moje oči jsou zavřené a já nahlížím na velkolepý svět zářivých světel a ze středu mých mlhavých myšlenek ke mně začínají beze slov promlouvat gigantičtí hadi. Vysvětlují mi rozdíl mezi skutečným bytím a lidskou omezeností. Jako by moje mysl začala praskat a v trhlinách začínám spatřovat bezednou aroganci mých předpokladů. (Narby 1999)

Jeho zmatení z této dávky vizí bylo zřetelné: „Toto prozření skutečnosti mě převrátilo naruby.“ Neúnosnost vědecké ignorance ho přivedla k sepsání komparativní studie, která byla přeložena do několika jazyků. Nastiňuje v ní nápadnou podobnost vzorů ze svých ayahuaskových vizí s biochemickými výzkumy struktury šroubovice DNA. Jeho práce přitáhla mnoho pozornosti, včetně skeptické nedůvěry ze strany etablovaných vědců: „Podle vás indiáni získávají ověřitelné poznatky o molekulárních strukturách ze svých halucinací? To nemyslíte doslova, že ne?“

Přeneseno do oblasti mezikulturního porozumění, obyčejná kalkulace, se kterou by se dalo souhlasit i z ekonomického hlediska, by vypadala takto: Uznáním neevropských konceptů reality a upuštěním od autokratických nároků na celosvětový vliv bychom získali vzájemný respekt bez válek, útlaku a chudoby. Pokud budeme nadále trvat na výlučné legitimitě západních modelů reality, arogantně přehlížet smysluplnost neevropských konceptů reality, potom přetrvá podpora útlaku a chudoby, která nemůže vést jinam, než k rebelii proti západním mocnostem a k válce mezi chudobou a bohatstvím. Je to naše volba…