switch lang switch to English
přihlašování na červnový výlet
do Amazonie zahájeno
více informací...
Globální meditace, možnost
zapojit se při nejbližším úplňku
Ned 9.července 2017 06:07 UTC
více informací...
Příběh nadiktovaný vyšším vědomím
Snové jezero

Jakkoliv popíšeme svoje pozorování z nějakého místa, když tam fyzicky jsme, nikdy to nebude stejné, jako když tam nejsme. V obou případech ptáci nebudou létat ani zpívat stejně. Včela neopyluje květy ani nezabzučí stejně, motýlí let nebude mít stejný směr ani zastávky na květech rostlin, pavouk nebude tkát své sítě ani číhat na hmyz na stejném místě, možná i větve stromů zašumí docela jinak. Bude se to týkat i mnoha dalších, zdánlivě nahodilých situací.... Vaše fyzická přítomnost jednoduše změní nebo alespoň ovlivní chod událostí či se, byť nepatrně, dotkne probíhající reality a její dotek zanechá své otisky na příštím.

Pokud vše sledujete zrakem jakéhosi „ducha“, nezpůsobujete žádné reakce na vaši fyzickou přítomnost. Hmyz si bzuží po svém v dokonalé, nepozměněné souhře s listovím stromů a pavouk svou mouchu tiše lapí. Je to docela jiné pozorování, když se najednou mezi stromy vyřítí kdosi na podivném stroji – místo dvou párů kopyt má dva jakési rychle rotující disky spojené tyčí, jezdec místo opratí svírá cosi jako prak trčící z oné tyče- řítí se, nepřibrzdí kvůli vám, neuhne se vám, vůbec vás nezaznamená. Jede rychle, spěchá, v kapse mu cosi hlasitě zvoní – když to vyndá, tak to dokonce i začne mluvit: „Tak kde seš, čekáme tady na tebe s tim potápěním...“ „Ale jó, už jedu, za chvíli jsem tam,“ odpovídá té věci. Nemůže se ovšem strefit, když se snaží tu věc vrátit zpátky do kapsy. Podívá se dolů, přestává sledovat cestu před sebou... Jede příliš blízko okraji cesty, nevšímá si, že už z ní sjíždí. Nevidí díru, velikou díru, do níž náhle zapadá přední, zběsile rotující disk. Nebohý spěchající padá hlavou na hromadu kamení porostlou mechem, který však pád příliš neztlumí, i když jakési odhlučnění poskytne. Rána se totiž neozve...

„Tak co, budem na něj čekat?“ radí se na břehu jezera skupinka patnáctiletých kluků.

„Ne, jdem na to,“ zazní netrpělivý návrh, „měl přijet včas...“

„Jasně, jdeme do vody, vždyť je vedro na chcípnutí,“ přitakává souhlasně další a jako první vchází do vody.

Za chvíli už všichni plavou, cákají a šplíchají vodu, pokřikují.

„Tak Vláďo, odpočítáváš?“ ujišťuje se jeden.

„Jó,“ mrmlá Vláďa.

„Tak teď !“

„Tři, dva, jedna, teď... ,“ kromě Vládi se všichni hluboce nadechují a potápí se pod hladinu.

Klečí teď na dně jezera, vzájemně jeden druhého jasně vidí, voda je úplně průzračná. Posunky se začínají vzájemně upozorňovat na zářivě modrou čáru, která jakoby ignoruje nerovnosti dna a dokonale rovně ho protíná.

Odvážnější se k ní přibližují a zkouší se jí dotýkat. A když se tři dlaně čáry současně dotknou, dno jezera se najednou dá do pohybu a před zraky užaslých chlapců z něj stoupá do výšky hranol velikosti vzrostlé jabloně, lemovaný spoustou zářivě modrých čar. Když se pohyb zastaví, přímo před skupinkou se nachází vchod. Ti nejblíž k němu se rychle osmělují a vchází dovnitř, další se vzápětí přidávají, jenom Zdeněk, který stojí nejdál, se nahlas diví : „Jak to, že se nebojí jít dovnitř? Že mohou mluvit, když jsou přece pod vodou? Že je tu Vláďa, který se nepotápěl, dokonce Gábina, která vůbec k jezeru nejela?“... Nikdo mu ale nevěnuje valnou pozornost. Každý ví, že i k němu záhy dorazí vlna myšlenek z hranolu. Myšlenky „že už tu přece byli, že už to tu znají“, že „dýchání a mluvení v hranolu je v pořádku“ a že „Vláďa se k nim přece přidal, Gábina nakonec taky dorazila...“. A skutečně, myšlenky jaksi přirozeně ke Zděňkovi sametově připlouvají a tak také s jistotou vchází.

Menší prostor za vchodem je celý dokola obehnán nízkými stupněmi. Vnitřek hranolu nezaplňuje ani voda ani vzduch, jen cosi zvláštně řídkého, co vytváří příjemný pocit tepla a symbolizuje vzájemnou propojenost a možnost sdílení myšlenek. Vnitřní ostění hranolu působí spíše organickým dojmem, žádná skála ani kamení, nic podobného.

Jiří se vydává jako první po stoupajících stupních nahoru, že chce rychle vyzkoušet ten zvláštní šat který minule ze sebe sundala ta paní. To se ostatním zdá až příliš smělé a volají na Jirku, ať neblázní, že přece nemůže vědět, co s ním ten šat udělá. V první vteřině dokonce ani nevědí, o jaké paní to vůbec mluví, ale myšlenky i vzpomínky se tu šíří rychle, laskavě a vlídně a tak se náhle s plnou důvěřou a bez jakýchkoliv obav všichni začínají Jirkovo přání chápat.

Vzápětí se tedy skupinka přestává ostýchat a vyráží po stupních za Jirkou. Vchází do prostoru, který je i bez jakéhokoliv zdroje světla naplněn jasnou bílou září. Jiří už na sebe chvatně navléká zvláštní plášť z jakýchsi průsvitných kuliček a ulehá na poloprůhledný stupěň. Všichni trochu napjatě a stále ještě mírně nedůvěřivě čekají, co se bude dít. Jiří zavírá oči a za krátkou chvíli začíná mumlat: „jo....jo, to je ono, to je ono, teď už vím všechno, … hmmm....“

Stříbrný pán

Napravo od skupinky se objevuje paní. Na sobě má třpytivé purpurovo-fialové šaty. Působí velmi vznešeným dojmem. Ani mladá, ani stará. Ani krásná ani ošklivá. Ve tváři převelice vlídný výraz. Je jaksi důvěrně známá. Každý, kdo se k ní otočí, ten pocit důvěry okamžitě získává, jsou tu i vzpomínky na to, že se s ní dobře zná. Nikdo nezdraví, nepředstavuje se, nikoho nenapadá, že by to bylo potřeba. Vždyť se jen vrátili na známé, přátelské místo klidu, míru a pokoje.

„Co se teď děje Jirkovi?“ napadá vyzvídat Gábinu.

„Prožívá napojení na energii domova... ,“ odpovídá přívětivě paní. „Je to jako připomenutí si vlastního původu, bezpečí, absolutní důvěry a jistoty, blaženosti, jednoty, ... ,“ dodává. „Lidé odešli z tohoto domova za dobrodružstvím na mnoho planet ve vesmíru a na každé vybudovali takovouto základnu - pojítko s domovem, jakousi 'pobočku' domova,“ podotýká paní, jakoby přesně věděla, na co se kdo chce zeptat - „Přebýváme zde jako velvyslanci domova, abychom sledovali vývoj lidských dobrodružství na planetě a připomínali lidem jejich původ, když se dobrodružství vymyká kontrole.“

„Každému, kdo sem přichází poprvé, musíme vytvořit představu, že toto místo dobře zná. Že už tu někdy byl a s námi už se také viděl. Jinak by se nás bál a chtěl utéct pryč,“ pokračuje ve vysvětlování NAŠE PANÍ.

„Potom ale to všechno může být vytvořeno jen z našich myšlenek!“... zvolá Zdeněk. „A ve skutečnosti tu nemusíte být ani vy ani vaše velvyslanectví,“ dumá dál, teď už mírně.

„Pojďte, přichystali jsme pro vás pohoštění,“ usmívá se paní a ukazuje na druhou stranu prostoru.

Skupina se otáčí a spatřuje pohoštění – samé zvláštní malé kostky. Všichni přichází a ochutnávají – a všem do jednoho sousto připomíná oblíbený pamlsek, každému ten, který považuje za nejlepší.

„Hádejte, jak jsme zjistili, co vám bude nejvíc chutnat?“ promlouvá s přívětivým pousmáním pán ve stříbřitém obleku, který se náhle objevil asi dva kroky od nich.

„Dokázali jsme to vyčíst z vašeho nitra,“ pokračuje, když nikdo neodpovídá. „To jídlo je vytvořené z vašich vlastních myšlenek, z vašich představ. Když to jíte, sami si představujete, co vlastně jíte. Mysl je to nejsilnější ve vesmíru. MÍSTO ZABÝVÁNÍ SE HMOTOU BYSTE SE MĚLI ZABÝVAT SVOU MYSLÍ.“

„Nepřipadá vám tu všechno zvláštní? Nepřipadáte si tu trochu jako ve filmu Koule?“ začíná nahlas přemýšlet Gábina.

„No jo, holky když se ocitnou v nejistotě, tak vždycky hned začnou myslet na koule... ,“ rozesmívá všechny Vláďa. „Pojďte se na něco podívat,“ kývá rukou NÁŠ PÁN a vede skupinu do dalšího prostoru.

Jedna stěna té místnosti působí úplně jiným dojmem, ještě podivnějším než ostatní stěny v hranolu, jakoby byla vytvořena z něčeho nedefinovatelného – z něčeho a zároveň z ničeho...

„Ten kdo projde skrze tuto stěnu, ocitne se v dimenzi, kde neběží žádný čas,“ instruuje stříbrný pán. „Je to místo jediného bezčasového okamžiku prolínající celý vesmír a celé jeho trvání. Potkávají se v něm lidé z různých planet a z různých časů ve vesmíru.“

„Ale než tam můžete vstoupit, musíte projít kurzem potápění,“ ozývá se z neurčitého zdroje, neboť pán už mezitím zmizel.

Náhle okolo prochází Petr Chobot a rozjařeně povídá: „Řekněte jim, že kurz už máte za sebou, aspoň ušetříte za výcvik...“

„Vlasto, … , Vlasto, … “, křičí hlouček klečící okolo bezvládného chlapce.

Vlastík pomalu otvírá oči a Zdeněk se ho hned starostlivě ptá: „Jak je ti, můžeš se hýbat?“

Vlastík se evidentně dál probírá, ale ještě nic neříká. „Bolí tě něco?“, naléhá dál Zdeněk.

„Bolí mě záda,“ odpovídá konečně Vlastík.

„A můžeš vstát?“, vyzvídá dál Zdeněk.

Vlastík se začíná snažit o pohyb. Jirka s Vláďou mu pomáhají, aby se mohl posadit.

„Ty vole, to byla šlupka,“ začíná po chvíli k úlevě všech vtipkovat Vlastík. „Chvíli jsem o sobě vůbec nevěděl ... “

„No to teda jo, cos blbnul člověče,“ navazuje uvolněně Franta.

„Ale nic … A co vy, už jste se potápěli?“ začal zkoumat zamyšleně Vlastík.

„Vůbec ne, bylo nám divný, že nejedeš, když jsi do telefonu říkal, že už tam za chvíli budeš. A když jsme se ti nemohli dovolat zpátky, tak jsme tě šli hledat,“ vysvětluje Zdeněk.

„A pěkně jsi nás vyděsil, když jsme tě tu našli,“ dodává Jirka. „Ještě že se ti nic nestalo, vypadalo to fakt blbě... “